O zeitgeistu a cukrové vatě

Podobně jako většina ostatních provozovatelů pouťových atrakcí pochází i Josef Diebold ze staré „kolotočářské“ rodiny. Kolotoče jsou často staré několik desítek let a předávají se z generace na generaci – vždy inovované a nablýskané. Jen zřídkakdy se vyskytne mezi provozovateli kolotočů někdo, kdo pochází z jiné branže, protože nový kolotoč dnes může stát i několik milionů eur.

„Samotná technika, rychlost ani design však ještě úspěch nezaručují,“ říká Josef Diebold, „ještě tomu chybí duše a srdce. A tím vším je člověk u pokladny, který drží v ruce mikrofon a zve k návštěvě atrakce. To je to, co dělá ‚kolotočáře‘ ‚kolotočářem‘.“

Josef Diebold si však na myšlenku, že bude provozovat právě dětský kolotoč, musel nejdříve zvyknout: „Jako mladík jsem vyrůstal na autodromu, s moderní muzikou – to bylo samozřejmě něco, prostě pecka! Jenomže pak se oženíte a začnete s kolotočem pro děti – to byl pro mě pochopitelně kulturní šok!“

Dnes by však Josef Diebold neměnil a jinou atrakci než dětský kolotoč by už nechtěl. Každý rok za ním přicházejí stejné rodiny – i když už děti kolotoči dávno odrostly, rodiče se u Josefa stále ještě rádi zastaví: „Chvíli si povídáme a jsme rádi, že se zase vidíme.“

Provozovatelé kolotočů bývají rádi, když se jejich potomci nadchnou pro stejnou profesi a když chtějí později sami provozovat vlastní pouťovou atrakci. „Je nutné předávat zapálení pro věc, oheň, ne popel – to je moje heslo,“ říká Josef Diebold. Provozovatelem kolotočů je člověk z vášně. „Někdy to sice nebývá snadné, ale je to prostě krásné.“

Změnilo se však publikum. Do Angeličiny střelnice chodí nejen mladí muži, ale také ženy a stále více dětí. Kdo ještě nikdy v životě nestřílel a potřebuje pomoc, tomu Angelika nejdřív všechno v klidu vysvětlí. Většina lidí se učí rychle – i netrénovaný střelec může brzy získat první trofeje.

Změnily se také výhry. Ještě stále lze sice na střelnici vystřelit lízátko, plyšovou hračku nebo třeba šroubovák, ale právě děti by si i u jiných stánků chtěly nejraději odnést domů to, co je právě populární – letos především takzvaný fidget spinner nebo figurky Mimoňů z animovaného filmu Já, padouch.

Ale co by byla střelnice bez růží?

Bruno Noli je už šestou generací stánkařů a provozovatelů kolotočů. Cukrová vata, řetízkový kolotoč, střelnice – vnějškově se poutě a jarmarky do dnešních dob téměř nezměnily. Také autodrom patří dnes ke každému jarmarku. Přesto je symbolem toho, co se na poutích – a ve společnosti – změnilo.

Dříve byl autodrom místem, na kterém si mladí dávali rande. Podobně jako kdysi Bruno Noli. Přicházeli tam ale také kvůli tomu, aby si poslechli nejnovější hudbu. Tu má ale dnes už každý na svém mobilu – a stálé místo, na kterém by si kluci a holky dávali rande, už taky není potřeba, protože dnes se všichni domlouvají přes Facebook a WhatsApp. Dnes jezdí na autodromu u Bruna Noliho především rodiče s dětmi.

Bruno Noli by chtěl svůj autodrom v brzké době předat své dceři. Že by ale ježdění po poutích úplně opustil, to si přesto nedokáže představit. Jeden starší kolega mu kdysi řekl: „Co doma? Tam nikoho neznám. Přátele mám v létě na pouti. Když jsem doma, tak během dvou týdnů třikrát posekám trávník.“ Provozovatelem pouťových atrakcí zůstane člověk asi po celý svůj život. „Myslím, že člověku nezbude nic jiného než u kolotočů zůstat,“ říká Bruno Noli.

Michael Baier a jeho žena Christina musejí svůj hudební expres udržovat stále ve špičkovém stavu, ať už jde o techniku, lakování a motivy, nebo hudební hity, které na poutích přehrávají.

Nalevo od sedaček kolotoče, téměř zastrčená v koutku, je umístěná řídicí centrála hudebního kolotoče. Tady se kasíruje vstupné, odtud se vše řídí a komunikuje se s návštěvníky: „Tak jak to vypadá? Chcete to ještě jednou? – To je na mě moc potichu!“ Tak a podobně zve příslušná osoba lidi k návštěvě atrakce a baví je během jízdy.

Michael a Christina Baierovi zároveň sledují hosty, vybírají hudbu a obsluhují světelné zařízení. Po dvou hodinách se vzájemně střídají.