Dvojí život vašeho toustovače

Základní právo na informační sebeurčení je tzv. „obranné právo“ proti státu. Zakazuje státu, aby občany kontroloval, pokud pro to nemá nějaký zvláčtní důvod. Alespoň tedy na teoretické úrovni. V rozkrývání kauzy Edwarda Snowdena jsme ostatně viděli, že míra státní kontroly už dávno překročila veškeré naše představy. Vyšetřovací výbor německého Spolkového sněmu k odhalování v případu Snowden prozradil, že do skandálu je zapletená i německá tajná služba BND. To všechno mělo pouze jeden politický důsledek: kompetence BND se rozšířily natolik, že všechny činnosti, které byly až dosud nezákonné, byly legalizovány.

Tím se zákon o BND začleňuje k řadě dalších opatření státní kontroly. Například zálohování dat nutí poskytovatele internetových služeb k tomu, aby ukládali všechny záznamy o používání internetu – a aby je v případě potřeby dali úřadům k dispozici. A plánují se i další zákony. Stát se v této oblasti řídí heslem: čím víc tím líp!

„Na internetu nikdo neví, že jsi pes,“ říká pes a buší u toho do klávesnice. Karikatura deníku New Yorker z roku 1993 vyjádřila, jak tehdy veřejnost internet vnímali. Dříve byla anonymita přirozenou vlastností internetu. Na rozdíl od fyzického světa dávali lidé ve virtuálním světě přednost vymyšlené identitě. Mnoho z nich vystupovalo jako osoby jiného pohlaví; jejich pravá totožnost se však dala snadno vystopovat. S Facebookem se situace změnila. Surfování pod vlastním jménem je dnes úplně běžné. A od kauzy Snowden si můžeme být téměř jistí, že minimálně bezpečnostní agentura NSA ví, kdo je a kdo není pes. I přesto však anonymita na internetu existuje – pro jedince, kteří si chtějí dát tu práci.

Anonymizační nástroje jako např. Tor umožňují, aby člověk efektivně zakryl svou pravou identitu. Přitom se veškeré údaje o použití internetu odklánějí pomocí komplexního systému ze zašifrovaných serverů tak dlouho, že pak už nikdo nemůže vystopovat danou IP.adresu – tedy internetovou adresu, která počítač uživatele jednoznačně identifikuje. Pokud se tedy ještě dnes na internetu pohybují psi, pak používají právě nástroj Tor.

Pořád ti hackeři! Nedalo by se jim to zatrhnout? Ale pozor! Není hacker jako hacker. Mluvíme tady o bezmála 40 let staré subkultuře, která vytvořila rozmanité kulturní prostředí. Svět hackerů si můžeme představit jako druh ekosystému. Jsou hackeři, kteří napadají systémy proto, aby je ovládli, aby se zmocnili dat nebo proto, aby je zničili. Takovým hackerům se říká Blackhats (černé klobouky). Vedle nich ale existují tzv. Whitehats (bílé klobouky), kteří sice taky hackují systémy – ovšem za jiným účelem: tito hackeři chtějí upozornit na nedostatky v zabezpečení, a tak dosáhnout dokonalejšího zabezpečení. V Německu mají dokonce svůj vlastní spolek s názvem Chaos Computer Club, který se často vyjadřuje k otázkám počítačového zabezpečení.

Když systémy napadají státy, což se v dnešní době děje, mluvíme o tzv. „Cyberwar“. Přitom státy hledají nedostatky v zabezpečení, aby pronikly do počítačových systémů. Ovšem pouze jako Blackhats. Na státní Whitehats dosud čekáme marně.

V roce 2011 varoval Američan Eli Pariser před tím, že naše chování v sociálních sítích může vést k pokřivenému vnímání reality. Tím, že se na internetu stýkáme a přátelíme stále jen s lidmi, které známe, žijeme čím dál tím víc v jakési filtrové bublině, což způsobuje, že se realita skutečné lidské společnosti ztrácí.

Když se podíváme na politickou scénu – hlavně v USA, už se nám myšlenka nezdá tak zcestná. Ve skutečnosti nebylo ještě nikdy tak jednoduché zasáhnout do vlastního vnímání reality. Nejen že existuje neuvěřitelné množství informačních zdrojů – pomocí nástrojů sociálních médií jako např. Twitter nebo Facebook je možné hravě leccos vytvořit.

Není však tato bublina výrazem nového sebeurčení? A není klasická novinařina také jen jakýsi filtr? Existuje vůbec ještě něco, co by se dalo označit jako nefiltrovaná realita? Možná je to začátek toho uvědomit si, že stále – I když jsme právě offline, žijeme ve filtrové bublině.

Intelligenz ist auch nichts anderes als Big Data. Unser Gehirn verarbeitet wahnsinnige Datenmengen, weit mehr, als die mächtigsten Computersysteme könnten. Deswegen orientiert sich die neuste Big-Data-Technologie an der Funktionsweise des Gehirns. Virtuelle neuronale Netze simulieren unsere Synapsen und werten damit Daten aus. Das funktioniert erstaunlich gut. Beim „Machine Learning“ (oder auch „Deep Learning“) füttert man neuronale Netze mit riesigen Datenmengen, zum Beispiel Bildern. Dabei bilden sich Strukturen, die auf das Gelernte reagieren, sodass sie Gesichter oder Gegenstände auf Fotos identifizieren können.

Die Technik beginnt gerade erst, sich auszubreiten, aber einige Wissenschaftler sind schon alarmiert: was, wenn die künstlichen Intelligenzen schlauer werden als wir? Wenn die Fortschritte in Sachen Computerleistung so weitergehen wie bisher, könnte die künstliche Intelligenz schon in wenigen Jahrzehnten tausendmal intelligenter sein als wir. Hoffentlich sind sie dann netter zu uns, als wir zum Beispiel zu Ameisen.